24. červenec 2011 zpočátku zdánlivě vypadal jako každý jiný den v Říši divů. Pokuřoval jsem si líně na houbě, občas kolem proběhl soused Březňák či nějaká vyplašená karta, když najednou...
Norou, kterou vyhrabal lehkomyslný Bílý Králík, propadla do naší říše jakási holčička Alenka. Ale to bychom bývali ještě zůstali v klidu, kdyby s sebou nevedla asi 120 dalších zvláštních bytostí říkajících si "táborníci". Celá Říše divů byla v šoku, každý z nás si s nimi užil své, oni se totiž rozhodli, že u nás zůstanou 10 dní a každý den si pěkně pobudou u jednoho ze silně konzervativních obyvatel naší říše.
Začli u Bílého Králíka. Ten se je snažil zastrašit náročnou stopovačkou vedoucí přes nejnebezpečnější místa říše, nachytat jejich postřeh a rychlost při vodních soutěžích a dokonce zavedl tradici lingvistických úkolů, ve které jsem pokračoval já i další. Ale nepovedlo se, "táborníci" všechny jeho úkoly hravě zvládli a druhý den – drzouni! - vyrušili mě.
Připravil jsem si pro ně náročný program – dvě typické housenčí bojové hry a výrobu nás, překrásných obyvatel Říše divů. Ani to, ani převelice zajímavý souboj o poslední slovo v diskuzi tyto návštěvníky neodradil od dalšího putování.
Další den navštívili mou dobrou známou Vévodkyni a její kočku Šklíbu. Ty byly tak laskavé, že je dokonce pozvaly na místní pouť. Neměly to dělat, "táborníci" všechny soutěže vyhráli a na mě pak nezbyly žádné pěkné ceny.
Myslel jsem, že další den bude jejich poslední, že poté už své bojování o záchranu Alenky vzdají. Ale zmýlil jsem se (a to se mi věru často nestává). Dostali se totiž k mým dvěma sousedům, zajíci Březňákovi a potrhlému Kloboučníkovi, a to zrovna v den, kdy u nich na návštěvě byl i mlčenlivý a podivínský pan Plch. Jejich úkoly by zvládl málokdo. Ale tihle "táborníci" nás opět přesvědčili o své nezdolné soutěživosti a houževnatosti. Představte si, že obstáli ve hře Ponožky, stihli si vyrobit hrníčky a klobouky a dokonce ještě vymysleli odpověď na záludnou otázku "Proč je havran jako psací stůl?" Přitom ještě celou dobu mlčeli, aby nevyrušili pana Plcha. Neuvěřitelné. Za odměnu je Kloboučník pozval na svůj večerní čajový dýchánek – říkali tomu diskotéka, od té doby se tento pojem u nás ujal také.
Příštího dne se dostli až do podhradí, kde potkali karty a mluvicí květiny. Ty je poprosily o pomoc s přetíráním bílých růží na červeno a upozornily je na krutou povahu naší Srdcové královny. Odpoledne si "táborníci" mezi sebou rozdali partičku lidské dámy a člověče, nezlob se. To bylo pokoukáníčko – všichni jsme se moc nasmáli! Tento den večer však měli hodně namále, vyhrát v kartách nad kartami se jim podařilo jen s obrovskou dávkou štěstí – už už jsem si myslel, že tato hra je odradí od dalšího pokračování v cestě.
Ale oni ne. Hrdinně se vydali až na hrad k Srdcové královně, nejkrutější vládkyni, jakou kdy svět spatřil. Chtěla jim dát srazit hlavu už mezi vraty, ale nakonec je vyzvala na kroketový turnaj. To ovšem obnášelo nejprve vyrobit si vlastní kroketové náčiní, plameňáky a ježky, protože "táborníci" přišli na návštěvu značně nevybavení. Zvládli to však naprosto profesionálně a dokonce si ještě obarvili vlastní týmové dresy. Až do konce pobytu mě ta jejich šikovnost nepřestala udivovat.
Následující den zvládli nejen kroketový turnaj, ale dokonce i nacvičit fenomenální choreografii na humří čtverylky přidělené starým Paželvem. Připravili jsme si pro ně tedy ještě nočního bobříka odvahy, kde se alespoň některé podařilo úspěšně vystrašit.
Čas s těmito táborníky utíkal jako voda, najednou tu byl měsíc srpen a čas na tradiční olympijské hry. Ty jsou u nás vždy ve znamení dvojčat Tydlitáka a Tydlitka, kteří všechno dělají spolu. Proto i "táborníci" museli v disciplínách soutěžit ve dvojicích. Už snad ani nemusím nudně opakovat, že uspěli. Jako odměnu za výkon jsme jim uspořádali další jejich oblíbenou diskotéku. (Mimochodem nechápu, co na tom mají, takový kravál.)
Zdálo se, že jsou připraveni odemknout bránu Říše divů a opustit nás, nedarovali jsme jim to ale jen tak. Na poslední den jsme ve spolupráci se všemi místními obyvateli připravili náročnou stopovačku, kde museli "táborníci" prokázat mnoho nadpřirozených schopností a vysoutěžit klíče. Povedlo se. Odemkli Říši divů a byli připraveni k odjezdu.
Poslední zádrhel na ně čekal v podobě obvinění Srdcové královny. Té někdo nakousl koláček, jenž měla připravený k svačině a byla značně rozlícená. Obvinila a ke sražení hlavy odsoudila všechny přítomné "táborníky". Ti však využili odemčené brány, sbalili si saky paky a v tu ránu byli pryč i s Alenkou.
Od té doby je v Říši divů opět klid. Já si pokuřuji na houbě, Kloboučník pije čaj, královna hraje kroket, Tydliták s Tydlitkem se hádají. Když na to ale tak zpětně vzpomínám, i přesto, že nás velmi otravovali, byli tito táborníci docela sympatičtí a těch 10 dní, co zde strávili, bylo nejkrásnějších v mém staletí dlouhém životě.

Za Usměvavé Sluníčko, o. s. Bc. Markéta Bocková

Zpět